Dagmar

 

dagmarDo jedenatřiceti let, do roku 2000, jsem žila jako většina mých vrstevníků. Chodila jsem do práce, volný čas trávila s partnerem, rodinou, přáteli. Ráda jsem chodila po horách, cestovala po Čechách. Pak však přišel zvrat. Roli lékaře jsem nuceně vyměnila za roli pacienta. Po počátečních nejasnostech jsem se musela vyrovnat s diagnózou fibrosarkomu (zhoubný nádor). Téměř v pravidelném intervalu 2 - 3 měsíců se mi objevovala nová a nová ložiska v kostech a měkkých tkáních nohy. V průběhu 14 měsíců jsem absolvovala 6 operací. Po každé z nich jsem doufala, že je poslední. Tou však byla až amputace nohy ve stehně.

 

Po návratu z nemocnice, i přes intenzivní fantómové bolesti, následovalo období plné dřiny. Chtěla jsem být zase samostatná, chodit do práce a (dovolí-li to má nemoc) mít i rodinu. Několikrát denně jsem cvičila, posilovala, protahovala, každodenně jsem masírovala jizvu, vyvazovala pahýl. Na to vše “přísně“ dohlížela moje kamarádka fyzioterapeutka. Abych se opravdu snažila, dostala jsem od svých přátel nové, drahé kolo. Asi po 2 měsících od operace přišla fáze prvního „oprotézování“. Celý týden jsem den co den dojížděla na protetiku. Byl to boj. Pahýl se měnil před očima. Lůžko, které se dopoledne vyrobilo, už v podvečer nepasovalo. Následující den se tak začínalo na novo. S relativně padnoucí protézou pak následovaly dva týdny na rehabilitačním oddělení. Moje fyzioterapeutka byla výborná, ale ani ona mě nešetřila - nácvik chůze, cvičení, masáže, plavání... Problém byl, že na tomto oddělení neměli zkušenosti s mým typem kolenního kloubu (hydraulickým). Co kloub dokáže (a nedokáže) jsme se tak učily obě. Na některé věci jsme ale nepřišly.

 

Asi po jednom a čtvrt roce od amputace jsem se vrátila na plný úvazek do práce. Bez dalších absencí jsem tam chodila až do sedmého měsíce těhotenství. Čtyři roky od amputace (v roce 2005) se mi splnil sen, narodila se mi dcera. Mé nároky na pohyb se ještě zvýšily. První protéza v tuto chvíli byla již nevyhovující, kloub nefunkční. Následovala výroba druhé protézy. Ta však nebyla o mnoho snazší než ta první. Informace o schopnostech kolenního kloubu, které jsem dostala na nové protetice, nešlo ani využít. Lůžko tlačilo, úpravy nepomáhaly. Dcera chtěla chodit ven, ale já byla limitovaná. Chodila jsem se sebezapřením, venku pouze s holí. Každý krok bolel.

 

dagmar2V roce 2008 jsem náhodně v televizi shlédla reportáž z Ortopedické protetiky Frýdek-Místek. Oslovila jsem pana Ing. Jiřího Rosického a poprosila ho o názor. Nedokázala jsem posoudit, jestli je daný stav realitou, kterou musím přijmout. Nebyla jsem v kontaktu s nikým se stejným postižením a podobnými nároky. Na písemný dotaz mi Ing. Rosický odpověděl prakticky okamžitě. V brzké době následovala nezávazná návštěva, na které byl přítomen nejen on, ale i protetička a fyzioterapeutka. Už to mě dostalo. Byli milí, vstřícní a rozuměli věci (a také, což bylo sympatické „nenasazovali“ na práci předchozích protetiků). Odjížděla jsem s příslibem nové protézy. Ani další výroba lůžka se neobešla bez problémů. Několikrát se sádrovalo, skenovalo, opakovaně upravovalo. S novým lůžkem a novým bionickým kloubem Rheo Knee se mi však dramaticky změnila kvalita života. Protézu nosím od brzkého rána do večera. Jsem soběstačná, chodím do práce, zajistím rodinu i domácnost. Chodím v terénu, jezdím na kole, cestujeme. Na vysokohorskou turistiku to tedy není, ale to jsem si užila v mládí. Život s nadkolenní protézou má i jiná úskalí v každodenním životě, ty jsou však snesitelné. Vlastní noha to prostě není.

 

Dělat protetiku je náročné. Vyžaduje to manuální zručnost i teoretické znalosti (o anatomii, působení fyzikálních sil, dynamice pohybu). Značná trpělivost je nutná na obou stranách. Na protetice ve Frýdku - Místku mají krásné zázemí, úžasný vztah k lidem, snahu pomáhat a vracet do života. U lidí po amputacích tu funguje i spolupráce protetika a fyzioterapeuta. Profesionalita je doplněna nadstandartním osobním přístupem Ing. Rosického i Ing. Pustky. Po zkušenostech, které jsem nasbírala, mi tak nevadí cestovat stovky kilometrů a strávit řadu hodin na cestě, protože výsledek stojí za to.